Dalším členem souboru D21, kterého jsme vyzpovídali pro náš blog je herec, muzikant, „chůdař“ – zkrátka všestranný umělec Sam Neduha. Byla řeč o herecké práci, vztahu k rolím i o tom, že se u nás v divadle ocitl už podruhé.
Same, jak ses vlastně dostal do D21?
To bylo přes Martinu Pechancovou, která pozvala lidi – tehdy ještě z Malého Vinohradského divadla – na naše školní představení Tatínku, ach ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno. Pak jsme s tehdejším uměleckým šéfem Jirkou Ondrou absolvovali workshop, na základě kterého se vybírali lidi do souboru. Ten workshop trval deset dní a byl to úplně jinej druh práce, než jsou klasické konkurzy. Nebylo to jedno dopoledne, během kterýho ze sebe člověk musí něco vymáčknout. Byl to delší čas, kdy se uvolníš a začneš nějak fungovat.
Na kterou zdejší inscenaci obzvlášť rád vzpomínáš?
Těch je hrozně moc. (přemýšlí)
Moc rád vzpomínám na Pankáče na Baltu, kteří se hráli jenom třikrát, protože to bylo v rámci „Velkého třesku na malé scéně“, což byl velmi zajímavej projekt. A pak jsem měl rád inscenace Honzy Kačeny, třeba Luisu a Lotku, která ve finále úplně nesplnila zadání, protože nebyla až tak pro děti. Spíš z toho vyšla taková hororová groteska pro dospělý.
Když jsme u vzpomínek, první role při tvém symbolickém návratu do D21 byl Krabat. Čarodějův učeň měl premiéru krátce „před covidem“ a naplno se vlastně začal hrát až v téhle sezóně v rámci projektu Divadelním zážitkem k demokracii. Vybavíš si ještě to zkoušení?
Tuhle inscenaci jsem si pamatoval celou tu pauzu. Mám ji pod kůží, protože to byla v dětství moje oblíbená pohádka. Tehdy jsem poprvé viděl film Krabat od Karla Zemana. A pak, až v dospělosti, jsem si přečetl tu knížku a dodnes si myslím, že je skvělá. Preußler to psal asi dvacet let, takže to měl hodně promyšlený… Mám rád pohádky a myslím si, že jsou důležitý, aby formovaly další generace diváků, ale taky proto, aby definovaly morální hodnoty.
Na zkoušení Čarodějova učně bylo skvělý, že jsme do toho jako herci mohli hodně zasahovat, diskutovat o jednotlivých pasážích z knížky, co nás baví a co ne, a co se objeví v inscenaci. Vlastně to byla taková autorská tvorba. To mě vždycky baví, když nejsme jenom loutky… Rád nabízím. (usmívá se)
To my, kteří s tebou tady v D21 pracujeme, dobře víme. Nelze nezmínit tvoje legendární nápady, za které ti vždycky na zkouškách dělám čárky…
Děkuju.
Ty totiž jsi neskutečně kreativní herec, na každou zkoušku přineseš nepřeberné množství nápadů.
No a pak se třeba použije jenom jeden. Já si ale myslím, že je lepší říct všechno, co tě napadne, i blbosti, protože to může něco přinést. A když ne, tak škrtnout se to dá vždycky.
Třeba při zkoušení Zločinu a trestu, na jehož základě tě Kuba Šmíd pozval zpátky do souboru, se propsalo docela dost tvých nápadů…
Z toho jsem měl – a mám – velkou radost, že si můžu zahrát roli Marmeladova. Trochu se mi tím splnil sen. Už jsem Zločin a trest totiž jednou zkoušel, v rámci workshopu, který vedl ruský režisér Erenburg. Hodně jsme to rozebírali, pracovali jsme na rolích prostřednictvím hereckých etud, což je jeho styl. Tak jsem opravdu rád, že jsem si to mohl po letech splnit a tehdejších zkušeností zpětně využít.
Řekla bych, že pro naše divadlo je typické, že se i na temné věci nebo závažná témata díváme s určitou dávkou humoru… Vlastně je to takový náš vlastní pohled. Jak to máš s humorem na jevišti?
Vždycky je důležitý najít nějaký spodní proud humoru, i když je ta věc třeba temná. Aby se to dalo odlehčit, aby se divák mohl nadechnout a celkově pak přežít tu tíhu. Ono to ostatně i díky humoru víc „vyleze“. Navíc v životě je to tak, že ten nejčernější humor mají lidi, kteří v životě zažili utrpení. A v tragédii se přece taky může přihodit humorná situace.
Hodně výraznou roli máš — a všichni máte — také v Kafkově Americe „podle Ondřeje Štefaňáka“, který má na svědomí kromě režie i adaptaci a scénografii. Mně se líbí, že svým pojetím zdůraznil právě humor, ten černý humor, který v sobě Kafkovo dílo nese.
Jsem rád, že jsem do toho mohl takhle vplout. Ondřeje jsem předtím neznal a musím říct, že mě jeho styl práce opravdu baví. Skvěle přistupuje jak k tématu, tak k hercům. Amerika jako román nebyla nikdy dopsána, ale on tomu dokázal vtisknout oblouk a pointu. Myslím, že diváci odchází nějak ponaučení. Přinejmenším v tom, že Kafka vůbec nemusí být ten „ponurej a neuchopitelnej“ autor, za kterého je někdy považován…
Co bys řekl ke svým postavám v Americe?
Hraju pana Greena, což je zapšklej člověk a kariérista. A moje druhá role, Robinson, je tragikomickou postavou, která se snaží urvat pro sebe nějakou moc nebo vliv, ale kvůli vlastní neschopnosti se mu to nikdy nepovede. To je ostatně téma více postav, které v Americe můžete vidět. Motají se všichni v nějaký spirále.
Důležité je tam taky téma emigrace. Ty sám ses narodil českým rodičům ve Vídni, kde jsi v dětství žil a chodil do školy. Jak se tě tohle téma dotýká?
Pro mě jsou silnej motiv emigranstký sny. Když člověk po letech od návratu vzpomíná, jaký to tehdy bylo, tak si tu dobu i místo často idealizuje. Skutečnost je ale mnohdy jiná. Pro mě byla Vídeň dlouho domov, pro moje rodiče to byla ale pořád emigrace. A když mi řekli: „Pojď, vrátíme se domů, do Čech…“, tak jsem si ten domov musel časem znovu vytvořit. Skrze lidi kolem, známý a tak. Potom, když jsem se vracel do Vídně, tak jsem pozoroval, že už se změnila, vazby se zpřetrhaly. To je ten největší problém. Vrátit se tam by znamenalo hnát se za nějakým snem nebo přeludem, který už není. Taky je samozřejmě rozdíl, jestli je člověk vyhoštěn nebo jestli někam odejde z vlastní vůle… Návrat sem taky nebyl jednoduchej. Hodně lidí na nás, jako na někdejší emigranty, plivalo, že oni tady trpěli a my jsme se tam zatím měli jako prasata v žitě. No… to je takové věčné téma a lidem tady se to vrací a bude vracet jako bumerang.
Jo, ještě k tomu domovu, Magor Jirous říkal: „Doma seš tam, kde se oběsíš.“
V minulé sezóně jsi taky nazkoušel hezkou… no, hezkou – herecky přitažlivou roli ve Spalovači mrtvol. V té adaptaci je taky víc rolí, které ti připadly, ale já mám teď na mysli Williho Reinke…
Vlastně je strašný říkat zrovna o takový postavě, že je člověk šťastnej, že si ji může zahrát… ale vážně je to tak! Vzpomínám si, jak jsem hrál malou roličku v inscenaci Spalovače mrtvol ve Stavovském divadle v režii Jana Mikuláška a právě Williho hrál fenomenálně pan Javorský. Bavilo mě sledovat, jak k té práci přistupoval. A zahrát si o pár let později tu samou roli v jiný inscenaci, to je prostě jeden ze splněnejch hereckejch snů. Na takovým „charakteru“ si člověk opravdu může něco vyzkoušet.
Jaké bylo mít premiéru téměř do roka od první čtené?
Náročné… Museli jsme se na všechno rozvzpomínat a něco málo jsme i pozměnili, protože to časem uzrálo. Ale ten základní režijně-dramaturgický koncept měl tak dobrý podhoubí, že obstál i po čase. Spalovač má zatím u diváků úspěch.
Oba jsme oficiálně nastoupili do D21 v září 2020, tedy šťastný krok kupředu, jen v dost nešťastný moment…
Jsem rád, že se to stalo. Doba je složitá, to jo, spousta lidí pálí mosty, ale já jsem tu opravdu rád. Tehdy poprvé jsem neodešel proto, že bych tu rád nebyl, ale ze zdravotních důvodů. Takže teď jsem šťastnej, že si zase můžu zahrát s Petrem Pochopem, Stelou Chmelovou, Šákulem, Hankou… A sledovat, jak se to divadlo vyvíjí. Za to jsem rád.
S Lukášem Šolcem alias Šákulem se mimochodem alternuješ jako Marmeladov ve Zločinu a trestu. A myslím, že jsi mu chtěl něco vzkázat…
Chtěl jsem mu – a stejně tak všem pražským hasičům – hrozně moc poděkovat, že před časem zachránili mýho synovce, kterej doma omylem podpálil hrnec s olejem. A díky nim to dobře dopadlo. Díky!
Tak k tomu se ráda přidávám.
A na závěr malý výhled do blízké budoucnosti: Jaký si myslíš, že bude tvůj úkol nebo největší výzva v inscenaci Pohřben zaživa, která se právě zkouší a ty v ní hraješ hlavní roli a taky k ní skládáš hudbu?
