Rozhovory z otevřeného zákulisí: LUKÁŠ ŠOLC

Začalo to tak úplně klasicky, jelikož jsem byl vždycky takovej třídní šašek. Na základní škole jsem pořád dělal nějaký blbosti a bavil jsem třídu. Pak na střední škole nás bylo ve třídě jenom pět kluků a pětadvacet holek, což samozřejmě byla voda na můj mlejn, takže tam jsem byl eso, co se předvádění týká. Tam už jsem začal s divadlem – začal jsem chodit do dramaťáku. Napodoboval jsem učitele, bral jsem si do třídy i oblečení, jaké měli naši profesoři, brýle a tak. Tehdy se zrodila myšlenka, že bych mohl pokračovat tímto směrem. Můj bratránek je režisér na Slovensku a ten mi to v podstatě schválil: „Hele, zkus to, za zkoušku nic nedáš.“ Takže jsem samozřejmě šel na přijímačky na DAMU, kam jsem se nedostal. Pak jsem se úplnou náhodou seznámil s panem Vinklářem, dej mu pánbůh věčnou slávu. Moje rodina pochází z Jičínska a z Podkrkonoší a pan Vinklář tam měl chatu. Tam jsem dojížděl a on mě připravoval na přijímačky. Ani podruhý se to nepovedlo, i když jsme tomu něco dali, ale asi ne tolik, kolik bylo potřeba. Hned jak jsem se dozvěděl, že mě nevzali na DAMU, řekl jsem si, že tomu dám poslední šanci a zkusím VOŠ hereckou v Michli. Pokud se tam nedostanu, tak už to nebudu znovu lámat. A právě tehdy se to povedlo. Vašek Martinec, kterýmu vlastně vděčím za to, že jsem odstartoval a drží mě to dodnes, si nás vybral. No a pak už to jelo, celá ta parta. Myslím, že jsme se sešli úplně super lidi, ale je pravdou, že tam opravdu hrál prim on, Tonička Hegerlíková a Feng-Jün Song – Vojtová, naši pedagogové. A pak bylo skvělý, že do toho skočila Hanka (Mathauserová, pozn. red.).

Ona byla rok někde ve Skotsku a pak k nám naskočila. A bylo to skvělý, protože to byl takovej živej zrzavej element, který to tam nakopnul. Pak se stalo, že její táta nám nabídnul tady na Vinohradech tenhle prostor. Respektive Hanka poprosila a její táta byl zlatej, takže potom už to tu jenom vzkvétalo. Samozřejmě jsme byli všichni nadšení, že zůstaneme spolu, protože na oblast se nikomu moc nechtělo. I když já jsem měl v plánu boleslavské divadlo a už jsem tam i svým způsobem trošku pronikal, dokonce jsem tam byl na pohovoru na technika nebo rekvizitáře, a říkal jsem si, že bych tam šel hrát po škole. Nicméně jsem tehdy cítil, že by mi v tom souboru nebylo úplně dobře, takže jsem ocenil, když Hanka vyřkla nápad, že zůstaneme spolu a zkusíme založit divadlo. A Vašek Martinec, největší divadelní dříč pod sluncem, to jenom posvětil a řekl, že nás samozřejmě povede dál a budeme spolu dál tvořit.

Ne, fakt ne, nikdy. Měl jsem choutky na spoustu věcí, ale odejít jinam to určitě nebylo. Odejít od divadla ano, úplně přestat hrát. Pár takových období bylo. Bylo to vždycky spojený s rodinou a nebo s nějakým partnerským vztahem. Vlastně jsem měl asi roční pauzu, když si to tak uvědomuju. To jsem tady byl minimálně, ani jsem nezkoušel a ten rok byl na to, abych vyřešil svoje rodinné problémy v Mladé Boleslavi. Rodina je pro mě to nejdůležitější. Teď už mám svoji vlastní, ale tehdy pro mě byli rodiče na prvním místě. A vlastně s tím skloubením rodiny a divadla trochu bojuju dodneška. Můžeme si nalít čistého vína, mám to ještě spojený se svojí další prací…

To byl vlastně druhej takovej můj sen, že jsem chtěl vždycky dělat záchranáře. Táta byl testovací jezdec ve Škodovce, nějakou dobu i závodil a já jsem měl takový sen, že bych chtěl řídit sanitku, že bych chtěl jezdit u záchranky. To byl takový první problesk, nehledě na to, že já potřebuju k životu fyzickou práci. Divadlo je bezvadný, úžasný, je to taky fyzická dřina, ale potřebuju mít takovej ten chlapskej pocit, že mám za sebou nějakej kus odvedený práce. A pak je tu ještě ta další nadstavba, naplnění – a to je záchrana životů. Cítil jsem, že chci pomáhat lidem, že to by mě naplňovalo. Ale vůbec mě nenapadla otázka, jestli to je skloubitelný s divadlem. Pak jsem nadnesl ten svůj nápad, že bych šel dělat na záchranku, v čemž mi samozřejmě nikdo výrazně nebránil, ale říkali mi: “Hele, asi to bude problém se zkoušením, s hraním a tak.“ Jako dnes si pamatuju, jak v tý studený kuchyňce Hanka řekla: „Hele, ty chceš jako na záchranku?“ A já říkám: „No, já bych hrozně rád jezdil sanitou a pomáhal lidem“, a ona říká „A nechceš teda dělat hasiče?“

Úplně ji vidím, bylo to u oběda, měli jsme pauzu, než Vašek Martinec řekne, že jdeme zase makat. A já: „Proč hasiče?“ A ona: „To by nebyl problém, protože oni dělají čtyřiadvacítky a pak mají dva dny volna.“ (smích) Prostě manažerka. Ptal jsem se, jak to ví… „No, táta dělal ředitele pražských hasičů, tak se ho zeptej, jak to tam chodí.“ A tak se mi otevřely zase nový dveře, záchranka byla asi v deseti vteřinách smazaná, a hasičina mě nadchla.

Když člověk udělá psychotesty, fyzický testy a nechybí mu nějaká končetina, tak ho k hasičům vezmou. Jestli v životě můžu něco říct (klepe na dřevo), musím to teda zaťukat, tak fakt se mi v životě všechno děje jak má. Nikdy nebylo nic, čeho bych litoval nebo by to mělo být jinak. Fakt musím říct, že mám v životě strašnou kliku, když se rozhoduju, co mám udělat nebo kdy mám s čím přestat. Je mi dáno potkávat ty správný lidi – živým důkazem je moje Míša. Vystřídal jsem strašně moc známostí (smích), protože jsem hodně náročnej, nebo si to aspoň myslím. Tak dlouho jsem hledal a pak se mi otevřela tahle cesta. Tak jsem potkal Míšu a pozval ji na Audienci. Řekl jsem si, že pokud tohle projde, tak to bude ten lakmusovej papírek. Jestli se se mnou ta slečna bude chtít po Audienci (Lukáš hraje Sládka, pozn. red.) ještě vidět, tak to bude moje žena a budu s ní mít rodinu. A přesně takhle mi do života přišla i ta hasičina, udělal jsem fyzické testy, psychické testy, to byl fofr bez problémů. Nutno říct, že dneska to 70–80 % zájemců neudělá.

Pro průměrnýho zdravýho člověka, který nemá padesát kilo nadváhu a neválí se celý dny na gauči, není problém to zaplavat, uběhat, udělat kliky a sedlehy s prstem v různým otvoru. No, to je jedno, to jsem odbočil. Takže takhle jsem nastoupil k hasičům a tam už prostě jsem. A jsem strašně rád za to, že mi všichni vyšli a vycházejí doteď vstříc, včetně kolegů, produkce a tak, abych to mohl skloubit. Funguje to a myslím, že to funguje skvěle, ale třeba přijde další fáze a kdo ví. S naším druhým mimčem a se vším… Když nebudu mluvit o těch lidech tady, který mám strašně moc rád, tak prostě potřebuju být víc hasič než herec. Když se ráno vzbudím, tak vím, že se chci vzbudit jako hasič, dokud to bude fyzicky možný. Samozřejmě se divadla nevzdávám a nikde není psaný, že se k němu třeba naplno nevrátím. Ale Kubula a Kuba Kubikula byl zatím poslední kousek. Budu hrát, dokud se ty věci nebudou stahovat a derniérovat. Čas tady trávit chci, ale zatím nechci zkoušet nic nového, protože není v mých silách to všechno pokrýt. Navíc je pro mě prioritou rodina. Proto ji mám, abych si ji užil a nechci pak zjistit, že mi čas se ženou a s dětmi protekl mezi prstama. Jak se v poslední době neplánovaně zbrzdilo divadlo a začal jsem být víc doma, udělal jsem víc práce, byl jsem odpočinutej a nebyl jsem tak natlakovanej. Uvědomil jsem si – hele, tohle je ta cesta. Přijít z práce jako normální hasič a mít dva dny volna na to, abych si šel s klukem zablbnout ven, jel s ním někam na výlet…

Musím říct, že ano. Samozřejmě, ta situace kolem covidu je strašná, ale musím říct, že tohle je podle mě moje další cesta. Tak to mělo být. Já jsem fakt rok otevřel ráno oči a přemýšlel jsem nad tím, jestli mám nechat divadla nebo odejít od hasičů, na což už bych měl teď po patnácti letech nárok, na nějakou minimální rentu. Ale covid mi to rozsekl jinak. 

Mám strach z toho, že přijdu o milovaný lidi. Možná si člověk uvědomí, jak ten čas letí, až když má děti a čtyřicítka mu klepe na vrátka. Tak ne že bych byl, jak říkal kolega Vláďa Jopek, olízanej koláč, tak špatně na tom ještě nejsem, ale strašně si to uvědomuju. A nejhorší je, že to nemůžu ovlivnit. Ale jako se naše Stela (kolegyně Chmelová, pozn. red.) bojí pavouků, tak nic takovýho asi nemám. Uvědomuju si to na dětech, když vidím, jak rostou a rodiče stárnou. Z toho mám strašnej strach. Jelikož mám opravdu vyjímečný vztah se svýma rodičema, s bráchou a vůbec jsme semknutý, tak to je moje nejzranitelnější místo. Samozřejmě člověk se snaží být připraven na všechno i díky tý práci, kterou dělám. Jenže tam je to profi, tam se přepnu a není to moje rodina… Ale jakmile mi tohle dojde, je to takovej kontinuální strach.

Už přes dva roky se tak nějak otužuji vzduchem. Je známo, že chodím celoročně v kraťasech a v tričku a od října 2020 jsem se každý den začal nořit do kádě s ledovou vodou, případně se koupat v rybnících. Až potom jsem postupně zjistil že se touto cestou v tzv. době covidové vydala půlka republiky. Mně se ale otužování osvědčilo už dávno. Jsem od té doby zdravotně daleko odolnější a na psychiku je to učiněný balzám. Vyplaví to spoustu endorfinů a doporučuji to každému… Už šel se mnou do kádě i můj syn Vilík a ráno se sprchuje studenou vodou. 

Asi to nebudu moc rozvádět, ale vlastně je to úplně jednoduchý: Už když jsme začali předělávat a rekonstruovat tohle divadlo, tak jsem do dílny dotáhnul tu postel. Není žádným tajemstvím, že jsem v divadle i bydlel. A nebyl jsem zdaleka jedinej – v souvislosti s různýma životníma příhodama… Tak jsem si tu dílnu nějak oblíbil a bral jsem to taky jako svoje zázemí. Chlap vždycky potřebuje „mít někde něco“. Doma mám garáž s ponkem a tady mám dílnu s ponkem a s postelí a začalo mi tam být dobře. Druhá důležitá věc je, že jsem ukrutnej trémista. Ne že bych nechtěl být s kolegy, ale potřebuju mít klid před představením. Já absolutně nezvládám být s lidma v šatně a povídat si o všem možným deset minut před začátkem. Já potřebuju být takhle vodšouplej, sám a mít klid. Proto mám tu svoji dílničku. Já si opakuju i text na 1984, ač to představení už je stokrát zahraný, nikdo už si v životě neopakuje text, ale já ano, je to můj rituál. I kdyby to byl „Sluha dvou pánů po tisící“, tak si vezmu text a projedu si ho, abych eliminoval, že by se mohlo něco zadrhnout.