Rozhovory z otevřeného zákulisí: IVANA MACHALOVÁ (HUSPEKOVÁ)

Moje první vzpomínka… Když jsme se po skončení třetího ročníku rozhodovali, co budeme dál dělat, tak jsme jednou takhle seděli ve škole, v Michli, a Hanka povídá: „Pojďte k nám na večeři, my bydlíme na Vinohradech a táta tam má takovej prostor, tak pojďte a po tý večeři se na něj půjdeme podívat.“, tak jsme celá třída, i s pedagogem Václavem Martincem, šli k Mathauserovým na večeři, která byla skvělá a určitě jsme k ní pili Metaxu, a pak nás tatínek přes dvůr odvedl do prostoru. No a my jsme byli nadšení. Ten prostor samozřejmě vypadal úplně šíleně, všude byla suť a bordel a celkově to bylo v hrozným stavu. Ale my jsme si řekli, že „mladí, nadšení divadelní brigádníci nastoupí“ a po prádzninách jsme s touhle energií začali vyvážet tu suť a omítali a myli všechno, co šlo. A tak jsme zbudovali to úplně první, provizorní divadlo, které bylo v tzv. Zrcadlovce, tedy v té místnosti, kde je dneska malý sál D21. Mám pocit, že úplně první odehrané představení bylo Jak se dělá divadlo pro ZŠ Ústavní, pro třídu pana učitele Soukala. Mimochodem, hrajeme to dodnes! 

Když mi bylo osmnáct, tak jsem nastoupila tady v Praze do nultého ročníku na Zemědělku (Českou zemědělskou univerzitu), ale vlastně jsem tam šla kvůli taťkovi. Moje parketa to teda moc nebyla a nebavilo mě to. A protože jsem tu nikoho neznala, chodila jsem každý večer do divadla. Koupila jsem si takovej ten Kulturní přehled a vždycky jsem si udělala plán, co chci vidět. Na každej den jsem měla naplánovaný divadlo. Viděla jsem fakt čtyři nebo pět představení do týdne. Chodila jsem hodně do Národního i do dalších divadel. Už doma v Teplicích jsem chodila na dramaťák a hrála jsem v ochotnickým souboru, ale až tady se to ve mně začalo rodit. Když jsem viděla ty představení, tak jsem najednou strašně zatoužila být na druhý straně. Stát na jevišti. 

To byla ale velká náhoda! Vůbec nevím, jak by to všechno dneska bylo, kdyby za mnou tehdy, v tom nultým ročníku, nepřijela moje kamarádka Markéta Řeháková. Díky ní jsem se mimo jiné taky poznala se svým nynějším mužem, protože to je původně její kamarád. No a ona tehdy přijela do Prahy s tím, že si podala přihlášku na VOŠH a ať to jdu zkusit s ní, že tam nechce jít sama. Já bych tam totiž sama od sebe asi nešla, možná, že jsem o té škole ani nevěděla. Dopadlo to úplně klasicky, ona se nedostala a já jo. 

V prvním ročníku na VOŠce se dělávaly vždycky takové komponované programy. Prváci si musí připravit zábavnej večer pro celou školu, pro spolužáky a pedagogy. Každej z nás se tam měl nějakou formou představit a já jsem tehdy požádala Jirku Zedníka z našeho teplickýho souboru „Rohlík, ideální šipkař“, aby mi něco napsal. On píše skvělý absurdní hry! No a on mi napsal fiktivní monolog Svana Bjordonena, který o sobě vypráví, co všechno dokázal a udělal, což byl takový až cimrmanovský princip. Tehdy jsem s tím zabodovala, všechny to hrozně bavilo a od té doby mi říkají Svan. 

Já mám asi ráda všechny svoje role stejně. A dokonce ani nemám žádnou vysněnou. Mám teda vysněnou hru, ale v té si asi nikdy nezahraju, protože nejsem chlap, a to je Dvanáct rozhněvaných mužů. Na druhou stranu mě strašně baví hrát chlapy a už jich pár na kontě mám.

Musím říct, že mám obrovský štěstí, protože si nevybavuju roli, kterou bych měla nějak nerada nebo by mi neseděla. Hodně to samozřejmě souvisí s procesem zkoušení, jak člověku sedne režisér, kolegové a tak… Když je dobrý zkoušení, tak tu věc potom člověk hraje rád. A troufnu si říct, že chytrý režiséři tu atmosféru na zkouškách umí vytvořit. Jsou si vědomi toho, že když to bude bavit celý tým, tak si to ta inscenace s sebou ponese i dál. 

Ano, vracím se vlastně částečně díky projektu „Divadelním zážitkem k demokracii“.

Projekt navazuje na úspěšného předchůdce „Divadlo školám plus“, který proběhl v divadelní sezóně (a školním roce) 2017/2018. Jedná se o program pro základní a střední školy, který je plně dotovaný z evropských strukturálních fondů. V praxi to znamená mimo jiné to, že žáci, studenti ani pedagogové v rámci toho projektu za divadelní zážitek nic neplatí. 

V původním projektu DŠ+ se jednalo pouze o jednu návštěvu divadla, tedy jedno představení a k němu náležela tematická tvůrčí dílna. No a vzhledem k tomu, že to mělo velký ohlas, tak Hanka vypracovala mnohem větší projekt. Teď už daná třída navštíví naše divadlo třikrát za rok, uvidí různá tři představení, která jsou nějak záměrně vybraná a poskládaná, zažije třikrát specifickou dílnu s lektorem a odnese si pracovní list. Z naší strany je hodně zajímavý mapovat vývoj té skupiny a to, jak reagují na jednotlivé zážitky v průběhu školního roku. Na konci by měli mladí diváci udělat nějaký výstup. Může to být v psané formě,  nebo třeba výtvarně zpracované, nebo můžou nazkoušet krátké divadelní představení… Zkrátka by měli nějak reflektovat svoje zážitky a poznatky a tzv. je odprezentovat spolužákům. Na to jsme hodně zvědaví. Zároveň se tím myšlenka projektu „Divadelním zážitkem k demokracii“ dostane z divadla ven, tedy k dalším lidem. 

Co je ve slovníku divadelního lektora D21 tzv. STARTÉR?

Jedná se o takovou pětiminutovku před představením, takové krátké neformální slovo úvodem, které by mělo diváky aktivizovat a pozitivně naladit na divadelní zážitek.

K projektu obecně bych ještě ráda dodala, že našim největším přáním a cílem je, aby lidi začali vnímat divadlo jako moc fajn zážitek, který se dá hravě zakomponovat do výuky a je součástí vzdělávání. Zkrátka, aby se lidi divadla nebáli. 

Mně se moc líbilo, jak to Kuba vyslovil. „No, tak já myslím, že už je načase, aby se Ivana vrátila, ne?“ Jenže nastala otázka: „A co se změní?“, protože já jsem sice formálně odešla, ale vlastně jsem tady vždycky měla alespoň jednu věc na repertoáru a z toho divadla jsem nikdy úplně nevymizela, snad jedině, když jsem byla na mateřské. Tehdy, když jsem přestala v divadle fungovat, tak jsem vlastně jenom řekla, že už nechci nic nového zkoušet. A stejně jsem něco později zkoušela. Tak teď otevřeně říkám, že něco nového zkoušet chci. (směje se)

Když to nějak shrnu, tak se změnilo hlavně to, že na webu a v programech už nebudu označená „jenom hlas“ (interní vtip, na mysil má „jako host“, pozn. aut.) a Hana podotkla, že odteď taky budu v divadle víc uklízet. Jsem ráda, že se nikdy nestalo, že by mě soubor D21 odstřihl a že se můžu takhle vrátit.