„Mám silnou potřebu se vyjadřovat k tomu, co se děje kolem mě, a skrze divadlo ta možnost je.“

Jolanta Lipková je mladá režisérka, která právě u nás v divadle finišuje svou autorskou inscenaci JIRÁSEQ ZA 3600 SEC. Ta je určena primárně studentskému publiku, řekněme 12+, horní věková hranice ale není stanovena… ;-) S Jolantou jsme si povídaly nejen o divadle a režii, ale také o jejích dalších aktivitách či o tématech, která ji zajímají, inspirují a baví.

Kudy vlastně vedla tvá cesta k divadlu, potažmo k divadelní režii?

Byť nepocházím z umělecké rodiny, rodiče nás se sestrou vedli k umění a k celoživotní potřebě se vzdělávat. Odpoledne po škole jsme se věnovaly malbě, tanci, hraní na hudební nástroje, zpěvu a psaní. Každé léto jsme jezdily za kmotřičkou na statek, kde jsme s dalšími dětmi hrály divadlo a na malou kameru natáčely filmy. Rodiče doufali, že budu mít umění jen jako koníček a budu se živit nějakou „normální prací“, ale po mém nástupu na DAMU, pochopili, že to v mém případě nejspíš nepůjde. Bavilo mě tvořit všemi způsoby a nevěděla jsem, kterému oboru dát přednost, jestli mám jít studovat scenáristiku, hudební skladbu, nebo grafiku. Nakonec se ukázalo, že režie je obor, který všechny další propojuje. Vzhledem k tomu, že jsem společenský tvor, byla to ideální volba. A proč právě divadelní režie? Pokud jsem z něčeho nevyrostla, tak je to hravost. Právě hravost můžu na divadle využít snad víc, než ve filmu. 

Jednak hra s fantazií, ale především synergie – tvořit dohromady s dalšími lidmi, kdy se skládá nápad od nápadu a vznikají díla, které by člověk sám nikdy neměl šanci vymyslet. Zároveň mám silnou potřebu se vyjadřovat k tomu, co se děje kolem mě, a skrze divadlo ta možnost je.

Asi nejvíc mě mrzí mezi divadelníky žabomyší války o prestiž. Přijdou mi absurdní, zvlášť když většina z nás nemá dostatek finančních prostředků na důstojný život, a to bez ohledu na talent, ocenění nebo úspěch. Přetvářka a vynucování si autority některými jedinci ve světě divadelní režie se mi bytostně příčí už od DAMU.

Ke světlům jsem se dostala zpočátku z nutnosti. Na klauzurách na škole jsem chtěla pracovat se světlem víc, než jen, aby bylo hercům vidět do tváře, ale neznala jsem v té době nikoho, kdo by se light-designem zabýval, takže jsem začala jako samouk. Během studia jsem vystřídala mnoho divadelních profesí, mimo jiné jsem se živila jako osvětlovač, což mi otevřelo cestu nejen k experimentování se světlem, ale i k light-designerům, jako je například Magdalena Hůlová nebo Pavla Beranová, od kterých se do teď stále učím. Světlo může udávat nejen atmosféru, ale i rytmus, fokus. Může nahradit to, co zastupuje ve filmu kamera, může se stát scénografií, nebo dokonce samotnou postavou, vytvářet významy. To, co na plném světle působí komicky, může v nižších světelných intenzitách působit děsivě. Pokud to jen jde, snažím se se světlem pracovat už od prvních prostorových zkoušek. Herec, světlo a situace jsou pro mě základními kameny divadla. 

V inscenaci Aktivní zálohy kromě obsluhy světel a zvuku taky krásně zpíváš lidové písničky. Jak dlouho se zpěvu věnuješ (a hudbě vůbec)?
Zpívání je pro mě základní potřeba, stejně jako pít nebo jíst. S rodinou máme takový zvyk, že když se spolu potkáme, tak si sedneme k nástrojům a hrajeme a zpíváme. Když jsem byla malá, ve vedlejší obci se objevila dětská pěvecká soutěž a její výhra mě významně motivovala k dalšímu tréninku. Později jsem měla na krátkou dobu i lektorky operního a jazzového zpěvu, ale zpívala jsem si celou dobu hlavně pro sebe. Do teď netuším, kde na mě režisér Jiří Ondra narazil, ale jsem za tu příležitost moc ráda. 

O Aloisi Jiráskovi jsem slyšela především na gymplu. Číst ho bylo pro mě, kvůli jeho květnaté popisnosti, spíš utrpení. Teď, když přišlo zadání vytvořit inscenaci o jeho díle za 60 minut, nezbylo mi, než se do čtení jeho děl znovu pustit. Už jsem věděla, o čem jednotlivé příběhy jsou, což mi pomohlo držet se hlavní linky a barvitými popisy jen proplouvat. Najednou se mě začaly jeho příběhy dotýkat, objevovaly se mi paralely na dnešní společensko-politickou situaci, s jeho čtením se mi začaly spojovat souvislosti toho, na čem jsme jako národ vznikli, a proč máme k něčemu tendence. Začala se mi utvářet v hlavě otázka hrdinství a jeho českého pojetí. Také mi došlo, že i když se po jednom velkém hrdinském činu hned nic zásadního nestane, neznamená to, že to nepohne společností, což mě přimělo k větší občanské aktivitě. Přijde mi absurdní, že komunisti zneužili právě jeho dílo pro vlastní propagandu, byť v naprosté většině jeho historických děl se objevuje silné téma boje za svobodu. 

Neřekla bych, že jsem byla vášnivý čtenář, ale četla jsem ráda. Do divadla jsem chodila od té doby, co jsem zvládla dojít po svých, a měla jsem štěstí na kvalitní inscenace pro děti. Později jsem využívala Klubu mladého diváka, díky kterému jsem také poznala Divadlo D21. Myslím, že první setkání s divadlem člověka zásadně ovlivní, zda se k divadlu vrátí v dospělosti, nebo ne.

Na Divadle D21 mi je sympatický malý a přátelský kolektiv, setkávám se tu s inspirativními lidmi a dostávám tu příležitosti rozvíjet se v oborech, které mě naplňují. Stává se, že tu člověk musí zastávat více profesí. Někdy se ocitnete na jevišti v jednom momentě jako osvětlovač, zvukař a zpěvák zároveň.  V určitém ohledu je zastávání více rolí náročnější, ale zase se tu nehraje na striktní hierarchii, což mi vyhovuje.

 

Inscenace má několik rovin. Základní situace je postavená formou únikovky. Tři herci jsou uvěznění v pracovně ředitele divadla a čím více se snaží dostat ven, tím více je vtahují jednotlivé příběhy z Jiráskových nejslavnějších děl. Inscenace dává jednak možnost si ve zběsilém tempu udělat menší přehled o Jiráskově díle, dobře se pobavit, ale zároveň z ní vyplouvají napovrch otázky týkající se hrdinství a hledání svobody. Poukazuje na to, co všechno je součástí naší národní identity, jak se utvářela a proč máme jako společnost tendenci inklinovat k některým věcem. Myslím, že bychom mohli být i víc hrdý národ, kdybychom chtěli.

Ptala se Kristýna Tejmarová.
————————————————-

JOLANTA LIPKOVÁ
Letošní absolventka DAMU se zabývá převážně kombinací fyzického divadla a činohry, věnuje se také autorské tvorbě, současné dramatice, komedii, muzikálu a experimentu. Baví ji multižánrovost. Svou režii zakládá na hlubší spolutvorbě s herci, práci s obrazem a ráda kombinuje různé umělecké obory. V roce 2023 získala nominaci na cenu Evalda Schorma za hru Zprávy o mravencích a lidech a o rok dříve 2. místo na mezinárodní soutěži The International One-Minute Play Contest v Lublani za hru The Third Therapy Session.

Kromě divadelní režie se v poslední době zabývá také light designem a scénickými technologiemi. Ve volném čase píše básně a písňové texty, věnuje se záchranářské kynologii, výrazovému tanci, jízdě na koni, historickému šermu, kresbě, zpěvu a skladbě.