IGNÁC V POPELNICI #6 / O lásce

Servus! Nerad bych tady z toho dělal nějaký „Milý deníčku“, na druhou stranu, květen je měsíc lásky, tak co!
Před rokem jsme rozezkoušeli MÁJ, to jsem ji uviděl poprvé… Osud tomu ale chtěj jinak, jak víme, tak jsme na jednom jevišti nakonec nestanuli.
Všimli jste si toho zvláštního tónu pathosu v mém vyjadřování? To asi dělá jaro… Jaro… a láska… a PĚNA DNÍ.
Ano, to je totiž titul, který – alespoň ve fermanu a repertoáru divadla – „můj“ MÁJ nakonec nahradil. (A já se rozhodl ho už jednou provždy pohřbít do ptačího zapomnění…)
Protože teď je tady PĚNA a my dravci žijeme hlavně přítomností. Ta moje zářná přítomnost má teď jediné jméno. Chloé… tedy Jaroslava!
Viděl jsem ji už v KRVAVCE, o které jsem vám ostatně na tomto blogu referoval, viděl jsem ji ve WERTHEROVI i ZLOČINU A TRESTU. To, co ale předvádí na jevišti teď je pro mě nevídané! A že jsem se už rozkroužil nad mnoha talenty. Kdybyste slyšeli ten hlas… ten zpěv.
No, dobrá, přátelé, přiznám se vám, i když tím riskuju… Přiznám se, že jsem se zamiloval. A do herečky?! Toho jsem se tedy nenadál.
Na druhou stranu, o co jde v PĚNĚ DNÍ jiného? Dokonce se o tom v textu přímo mluví: „Ty by ses chtěl zamilovat. On by chtěl taky. My bychom chtěli, vy byste chtěli, oni by se taky chtěli zamilovat!“
No a tak v tom lítám! A srdečně nezvu na premiéru, jelikož je vyprodaná, ale na první reprízy lístky seženete. Pojďte se taky zamilovat.