ANNA TURLO: V D21 CÍTÍM HODNĚ ENERGIE, OTEVŘENOSTI A HUMORU
Režisérka Anna Turlo přišla do České republiky v roce 2022 a od té doby stihla spoustu věcí! Režírovat několik pozoruhodných inscenací, mimo jiné oceňované Trójanky ve Švandově divadle, vést mezinárodní projekt, učit na gymnáziu, potkat spoustu nových přátel a kolegů nebo naučit se úctyhodně česky. U nás v divadle se uvedla v polovině listopadu premiérou vlastní adaptace světoznámé ONDINY…
Pracovala jsi v D21 poprvé. Jak se tu cítíš?
Musím říct, že se tu cítím moc dobře. Mám ráda práci v různých divadlech – pokaždé je to nová zkušenost a inspirace. Někdy je samozřejmě těžké hned proniknout do cizí struktury a pochopit všechny procesy, ale právě to mě také baví.
Ještě na konci minulé sezóny jsem se podívala téměř na všechny inscenace D21, abych lépe porozuměla estetice divadla, poznala publikum, které sem pravidelně chodí, a celkově se naladila na jeho atmosféru.
Zkoušky jsou pro mě především setkáním se zajímavými lidmi, se kterými je radost a inspirace pracovat. Tady cítím hodně energie, otevřenosti a humoru – a to je pro mě v práci nesmírně důležité.
V čem je pro tebe příběh Ondiny zajímavý a přitažlivý?
Upřímně? Já opravdu miluju pohádky. Baví mě je interpretovat, přenášet do reality a vytvářet příběhy na hraně mezi skutečností a pohádkovým světem.
Na příběhu Ondiny mě zaujala samotná postava – žena, duch vody, která se zamiluje do člověka. Každý národ má nějakou podobnou legendu o bytosti z jiného světa, která se setká s člověkem, a právě ten střet dvou naprosto odlišných světů je pro mě asi nejzajímavější.
Co je hlavním východiskem vaší současné adaptace starého známého příběhu či dokonce mýtu?
Základem naší adaptace je hra Jeana Giraudouxe Ondina, kterou jsme s Marynou doplnily o příběhy migrantů a uprchlíků. Chtěly jsme propojit pohádku s realitou – střet dvou světů, porozumění a neporozumění, věčnou lásku a tu lidskou, kterou se dá i unavit.
Jak si vysvětluješ, že ti v českém divadelním prostředí opakovaně přicházejí z různých stran nabídky zpracovat tzv. ženská témata a příběhy?
To je zajímavá otázka. Možná je to tím, že mě opravdu zajímá svět ženských postav – jejich vnitřní síla, zranitelnost, proměny. Ale zároveň se necítím být „režisérkou ženských témat“. Spíš mě přitahují příběhy, kde se řeší vztahy, identita, hledání místa ve světě – a to se často přirozeně pojí právě s ženskou perspektivou.
A možná také divadla chtějí, aby ženské příběhy vyprávěly ženy. Zajímavé je, že u mužů takové omezení v divadle neexistuje… ale to už je asi úplně jiný příběh.
A co ty, tvá režie a symbolika vody?
Voda se mi v tvorbě objevuje docela často – možná proto, že jsem Ryba podle horoskopu (haha). Ale vážně – vždy mě baví pracovat s přírodními elementy. Myslím, že v lidech jsou na hluboké úrovni zakořeněné asociace a pocity spojené s jednotlivými živly.
Režírovala jsem inscenaci Mikve se studentkami herecké VOŠ, kde voda také hrála důležitou roli – tam byla symbolem očištění a pravdy. V Ondině je voda spíš o čistotě, o pohádkovém světě, o něčem, co tě přijímá.
Představ nám a divákům svůj tvůrčí tým, který stojí za inscenací Ondiny, prosím.
Tentokrát jsem kolem sebe měla velmi příjemnou ženskou společnost. Autorkou úpravy je Maryna Smilianets, se kterou jsme spolupracovaly už v Kyjevě na inscenaci Malý Zaches, zvaný Cinober (u nás též Zachýsek, zvaný Rumělka, pozn. red.) – také to byla pohádka přenesená do reality. Maryna teď pracuje mezi dvěma zeměmi – Ukrajinou a Německem.
Scénografkou je Ruslana Basenko. S Ruslanou jsme se potkaly náhodou v roce 2023 a od té doby jsme spolu vytvořily už tři inscenace – Ondina bude čtvrtá. Proces vzniku inscenace v divadle je poměrně intenzivní, a proto je nesmírně důležité mít kolem sebe lidi, se kterými si rozumíte – i když se vaše názory a nápady někdy liší.
Máš raději pohádky se smutným koncem nebo s tzv. happy endem?
Jak jsem říkala, pohádky opravdu miluju. Čtu je často i dnes – stejně jako mýty. Dávají obrovský prostor fantazii a pomáhají lépe pochopit realitu, která nás obklopuje.
Nejraději mám staré pohádky – i když bývají někdy temné a kruté, jsou jen odrazem doby a světa, ve kterém lidé tehdy žili. A samozřejmě mám ráda pohádky s happy endem – člověk chce věřit, že i život má své šťastné konce a že ti dobří nakonec zvítězí a žijí dlouho a šťastně. Bohužel v reálném světě to tak bývá jen málokdy.
Je podle tebe možná láska na první pohled, jakou zná a vyznává postava Ondine?
Myslím, že láska na první pohled určitě existuje – spíš jako jiskra, začátek něčeho, co se může vyvinout. U Ondiny je to čistá, pohádková láska, která je tak intenzivní a okamžitá, že nás fascinuje a inspiruje.
V reálném životě tato jiskra může vzniknout také, ale je potřeba ji pak chránit a pečovat o ni, aby nezhasla – a to je často velmi těžké. Možná právě proto se láska na první pohled tak zřídka promění v lásku na celý život.
Děkujeme za rozhovor, za krásnou inscenaci a všechny, kdo dočetli až sem na ni srdečně zveme.
