AKTIVNÍ ZÁLOHY: Rozhovor Jiřího Ondry s Lucií Ferenzovou
Jak tě napadlo zabývat se Aktivní zálohou?
S tím, jak se kolem téma války a obrany stává čím dál víc součástí našich běžných životů, začala ve mně klíčit i potřeba téma prostudovat a uchopit. Chápu, jak se svět během posledních let proměnil, a že funkční obrana je určitým reálným řešením, ale představa, že bych do armády já sama nebo někdo z mých blízkých vstoupil, pro mne byla vzdálená. Proto mě zajímalo zeptat se na to známých a přátel, kteří dobrovolně vstoupili do AZ AČR.
Na co ses ptala?
Hledala jsem jejich motivace, co je k tomu vedlo a jak se vypořádávali se specifickým prostředím, jeho pravidly. Zajímalo mě, proč v době dnešního individualismu a důrazu na osobní svobodu a vlastní rozhodování, je někdo ochotný se této svobody a rozhodování vzdát ve jménu obrany vlasti, pro národ, pro své spoluobčany.
Vykrystalizovalo nějaké základní téma?
Jedním z hlavních témat se pro mne stala obecnější otázka násilí, agrese a (sebe)obrany. Paradoxně mě ale konkrétní nahrané rozhovory zase vrátily k osobním motivacím a příběhům. Ať je to rozhodování a tápání mladého muže, co bude dělat po střední škole, nebo příběh herce, kterému přestane dávat smysl jeho práce, k čemuž se přidá ještě osobní vztahová problematika anebo příběh ženy, která řeší trauma z minulosti a hledá způsob, jak se vypořádat s násilím. Tyto osobní životní křižovatky, rozcestí a traumata měly určité řešení v extrémním drilu, odevzdání vlastního osudu dobré ideji a nadosobní službě ostatním. Zároveň neříkám, že to tak mají všichni. Ale moji respondenti ano.
Měla jsi ještě další zdroje?
Dalším zdrojem se stala kniha Deník vojínky Petry Horákové Krištofové, které patří velký dík za fakta a postavu rotmistra Zmrda, kniha Martina Moravce Helena Sováková: Plukovnice lidských duší a osobní deník svobodníka Marka Flutky. Určitou inspirací bylo i „magické kdyby“ propojující paralelu mezi divadelními zkouškami a armádním cvičením. A pak už následovalo samotné psaní textu, kdy jsem nechala postavy tápat, pochybovat, nebo naopak přicházet na to, proč se ocitly tam, kde se ocitly; také je text plný absurdity a paradoxů, jak už to tak bývá, když má člověk určitou představu, a ta se pak konfrontuje s realitou. A věřte, že ty nejbizarnější scény, komické situace i drastické obrazy nejsou nic než realita.
S tím, jak se kolem téma války a obrany stává čím dál víc součástí našich běžných životů, začala ve mně klíčit i potřeba téma prostudovat a uchopit. Chápu, jak se svět během posledních let proměnil, a že funkční obrana je určitým reálným řešením, ale představa, že bych do armády já sama nebo někdo z mých blízkých vstoupil, pro mne byla vzdálená. Proto mě zajímalo zeptat se na to známých a přátel, kteří dobrovolně vstoupili do AZ AČR.
Na co ses ptala?
Hledala jsem jejich motivace, co je k tomu vedlo a jak se vypořádávali se specifickým prostředím, jeho pravidly. Zajímalo mě, proč v době dnešního individualismu a důrazu na osobní svobodu a vlastní rozhodování, je někdo ochotný se této svobody a rozhodování vzdát ve jménu obrany vlasti, pro národ, pro své spoluobčany.
Vykrystalizovalo nějaké základní téma?
Jedním z hlavních témat se pro mne stala obecnější otázka násilí, agrese a (sebe)obrany. Paradoxně mě ale konkrétní nahrané rozhovory zase vrátily k osobním motivacím a příběhům. Ať je to rozhodování a tápání mladého muže, co bude dělat po střední škole, nebo příběh herce, kterému přestane dávat smysl jeho práce, k čemuž se přidá ještě osobní vztahová problematika anebo příběh ženy, která řeší trauma z minulosti a hledá způsob, jak se vypořádat s násilím. Tyto osobní životní křižovatky, rozcestí a traumata měly určité řešení v extrémním drilu, odevzdání vlastního osudu dobré ideji a nadosobní službě ostatním. Zároveň neříkám, že to tak mají všichni. Ale moji respondenti ano.
Měla jsi ještě další zdroje?
Dalším zdrojem se stala kniha Deník vojínky Petry Horákové Krištofové, které patří velký dík za fakta a postavu rotmistra Zmrda, kniha Martina Moravce Helena Sováková: Plukovnice lidských duší a osobní deník svobodníka Marka Flutky. Určitou inspirací bylo i „magické kdyby“ propojující paralelu mezi divadelními zkouškami a armádním cvičením. A pak už následovalo samotné psaní textu, kdy jsem nechala postavy tápat, pochybovat, nebo naopak přicházet na to, proč se ocitly tam, kde se ocitly; také je text plný absurdity a paradoxů, jak už to tak bývá, když má člověk určitou představu, a ta se pak konfrontuje s realitou. A věřte, že ty nejbizarnější scény, komické situace i drastické obrazy nejsou nic než realita.
